NEMOC NENÍ NÁHODA, MY SAMI JSME ZODPOVĚDNÍ ZA SVOJE ZDRAVÍ I SVOJI NEMOC
Onemocněli jsme proto, že něco v našem životě není v pořádku, někde děláme chybu, sešli jsme z cesty. Jen my sami jsme plně zodpovědní za svoji nemoc, i když se tuto zodpovědnost příliš často snažíme převést na něco nebo někoho jiného (náhoda, vir ve vzduchu, chřipková epidemie, lékař apod.).
EMOČNÍ ZRANĚNÍ A TRAUMATA JAKO PŘÍČINY NEMOCÍ
Všichni na své cestě životem prožíváme různá traumata, emocionální zranění. Jako děti jsme např.cítili nedostatek lásky rodičů, připadali jsme si bezvýznamní a nedocenění ve velkém světě. Nebo na nás skočil velký pes a my se vylekali, případně nás přepadl zloděj a okradl nás, mnoho žen bylo znásilněno. Všechny tyto události nás ovlivňují dál, aniž bychom o tom věděli.
Pokud je totiž člověk dlouhý čas zvyklý na nějakou situaci nebo potká-li ho během života nějaké silné trauma či stres, zanechá to v jeho paměti stopu. Tuto stopu, otisk stále nosíme dál v sobě, i když už jsme na zraňující událost dávno zapomněli. Stačí ale sebemenší podnět, který traumatickou situaci jen mírně připomene, a organismus reaguje na danou situaci nepřiměřeně. Tato nepřiměřená reakce může mít mnoho podob a v klasické homeopatii to nazýváme nemocí. Nemoc ovšem nemusí vzniknout pouze výše popsaným způsobem, nýbrž dochází i k přenosu otisků, stop, z rodičů na dítě během početí, v těhotenství, v duchovní rovině i k přenosu mentálních otisků z generací našich rodičů, prarodičů a dalších předků na nás. Pokud se tyto otisky neuvedou do rovnováhy vhodným přirozeným způsobem - např. léčbou klasickou homeopatií, příp. miasmatickým čištěním, najde si organismus kompenzaci v podobě tělesné nemoci.Všechny poruchy našich orgánů mají prvotní příčinu v traumatech, se kterými jsme nebyli schopni se vyrovnat v době, kdy nastaly, ani později. Když např. někdo z našich blízkých nečekaně zemře, potřebujeme truchlit. Nemůžeme-li ale plakat, protože už jsme zapomněli jak, zůstane v našem nitru rána. Pokud se později v našem životě rozvinou symptomy jako chronická únava, senná rýma nebo bolesti hlavy, většinou si je nespojíme se zadrženým smutkem. Jinou příčinou traumatu může být potlačení pocitu vzteku, nenávisti, zrady. Události jako nehoda, ztráta zaměstnání nebo partnera, stěhování apod. také mohou zanechat stopu v našem životě. Z duševního zranění se člověk může uzdravit sám, přirozeným způsobem - pláčem, smíchem, žertováním apod. Nebo léčbou klasickou homeopatií. Homeopatické léky napodobují vnitřní zranění, upomínají tělo, jak je má odblokovat a vyřešit, takže trauma pak zmizí samo přirozenou cestou. Tím, že se zbavíme vnitřních zranění, odezní vnější příznaky, nemoci.
NEMOC JAKO BLUD
Nemoc je součást našeho vývoje dopředu. Vzniká v okamžiku, kdy si něco nedokážeme prožít na duševní úrovni, potlačíme to, nedokážeme tím projít. Nemoc je blud, který se projevuje na fyzickém těle. Nemoc vzniká tehdy, když naše reakce na situaci se díky bludu stává omezená. Původní situace už neexistuje, ale zanechala otisk, stopu. Čím více nejsme schopni reagovat na současnou situaci, tím více jsme nemocní. Zdraví tedy znamená svobodu člověka být v současném okamžiku a naplnit smysl svého života. Člověk je nástrojem ducha, jímž mu byl stanoven určitý úkol. Nemoc stojí v cestě schopnosti organismu tento smysl naplnit, protože člověku nedovoluje reagovat na přítomnost. Nutí ho reagovat podle situace z minulosti. Léčba je navrácením zdraví. Toho docílíme, když si pacient uvědomí vlastní chybné vnímání reality. Umožní mu to, postaví-li se tváří v tvář vlastnímu bludu. Představuje to základ zákona podobnosti, na kterém je homeopatie založena. Rozhodneme-li se pro léčbu klasickou homeopatií, rozhodujeme se pro odstraňování našich bludů. Tím, že blud je chybné vnímání reality, je také nemoc chybné vnímání současnosti. Celý mentální stav člověka je projevem tohoto chybného vnímání, bludu. Po podání homeopatického léku projdeme naším bludem a nemoc se pak nemusí projevit na fyzické úrovni. Lék nám tak nastaví zrcadlo našeho bludu, toho, jak zkresleně vnímáme realitu.
Příklady bludů: všichni se na mě dívají, pozorují mě, jsem méněcenný, lidé mě chtějí okrást apod. , vím všechno nejlípJ
POJETÍ ZDRAVÍ A NEMOCI Z POHLEDU KLASICKÉ HOMEOPATIE (Rajan Sankaran: Duch homeopatie)
Uvědomil jsem si, že zdraví znamená svobodu člověka být v současném okamžiku a naplnit smysl svého života. Člověk, jako všechna stvoření, je nástrojem ducha, jímž mu byl stanoven určitý účel. Nemoc stojí v cestě schopnosti organismu tento smysl naplnit, protože člověku nedovoluje reagovat na přítomnost. Nutí ho reagovat podle situace z minulosti.Léčba je navrácením zdraví. Toho docílíme, když si pacient uvědomí vlastní chybné vnímání reality. Umožní mu to, postaví-li se tváří v tvář vlastnímu bludu. Představuje to základ zákona podobnosti, na kterém je homeopatie založena.Stav nemoci je postojem, který organismus přijme, aby v určité situaci přežil. Dokud tato situace trvá, a doku je tento postoj vhodný a dané situaci odpovídající, nedá se léčbou odstranit. Nemoc je postoj, který odpovídá určité situaci. Za níže uvedených podmínek je ale nutné jej odstranit:- Neexistuje taková situace - Nynější situace je odlišná- Reakce je přehnaná (nadměrná panika)Nemoc je tedy postoj přijatý jako mechanismus přežití a odpovídající určité situaci, která v přítomném okamžiku existuje. Díky tomu, že situaci chybně vnímáme, nás tento postoj v současnosti nutí reagovat nevhodným způsobem. V organismu tak zapříčiňuje trvalý stres. Stres pak zhoršuje pacientovu patologii nebo aktivuje jeho sklony k určité patologii. Nemoc je stav přijatý organismem. Není proto ničím, co by bylo třeba odstraňovat, ale je něčím, co je třeba změnit. Dokud situace existuje a dokud je postoj situaci odpovídající, nemůže a neměl by být odstraněn. Z důvodu přežití v dané situaci tělo přijímá určitý postoj. Není zdravý, nebude pro vás dobrý, ale v dané situaci je nutný. Nemoc znamená přizpůsobení. V praxi vidíme, že přizpůsobení většinou vhodné není.Je-li člověk dlouhý čas na něco zvyklý, zanechá to v jeho paměti stopu. Při sebemenším podnětu reaguje často nepřiměřeně, nevhodným a neodpovídajícím způsobem. Později, i když žije v bezpečí, stále v sobě nosí kořen strachu. Sebemenší podnět v něm může vyvolat ohromnou paniku. Kořeny lze přenášet z generace na generaci
Nemoc stanoví podmínky, v nichž se cítíme dobře. Tyto podmínky omezují naši schopnost žít v přítomnosti a reagovat na situaci přiměřeně. Necítíme se dobře ve většině situací s výjimkou těch, které splňují naše podmínky pro pocit pohody. Pocity „není mi dobře“ a podmínky, ve kterých se dobře cítíme, tvoří základ nemoci. Přesně naopak, zdraví je bezpodmínečný stav pohody, kdy se cítíme dobře bez jakýchkoli podmínek. Umožňuje lidem žít v přítomném okamžiku a reagovat přiměřeně a způsobem odpovídajícím situaci, které čelí. Nemoc je omezené vidění. Je to zúžený pohled na věci. Odstranit ji lze pouze, když si svůj blud uvědomíme. Homeopatický lék vytvoří podmínky pro to, abyste si svůj blud uvědomili tím, že vás spojí s původní situací, ze které tento blud vychází. Člověk na danou situaci reaguje neadekvátně. Konfrontací s imaginární situací, které by jeho současné reakce odpovídaly, jej přinutíte uvědomit si, že realita je odlišná. Uvědomění upraví jeho přehnanou reakci. Jak se člověk sám přirozeně vyléčí? Jediný způsob, jak jej vyléčit homeopaticky, je vykreslit mu imaginární (neexistující) situaci, ve které by jeho reakce byla odpovídající. Tím si vytváří v představě situaci, ve které je jeho jednání odpovídající, a jakmile to udělá, uvědomí si, že reaguje přehnaně, čímž začíná proces léčby.
Homeopatický lék je schopen vytvořit stav podobný stavu, ve kterém se již člověk nachází. Nastolením takového stavu vyvolá dojem nebo představu původní situace, na kterou by byl stav odpovídající reakcí. Homeopatický lék umožní organismu uvědomit si svůj blud, a tak zrušit přehnanou reakci.
NĚKOLIK MOŽNÝCH POHLEDÚ NA NEMOC (Ján Scholten: Homeopatia a minerály)
Nemoc jako pokušení
Na nemoc se můžeme dívat jako na závislost. Každý vzorec chování představuje určité bezpečí, jistotu, možnost předpovídání reakcí a možných situací. Neměnné vzorce chování umožňují lidem předpovídat svoje chování vůči jiným i vůči sobě samým. Opuštění stavu nemoci může přinést pocit nejistoty. Člověk se začne ptát: Co budu teď dělat? Nebo Kdo vlastně jsem? Každé řešení problému představuje určitý posun. Možná právě strach z něj nás svazuje pokračovat v zaběhnutém způsobu života i v těch situacích, ve kterých je neadekvátní.Jiný aspekt této skutečnosti souvisí s tím, co pacient získává nemocí. Psalo se o tom hodně nejen v alopatické literatuře, ale zejména v rámci psychoterapie. Někdy má nemoc pro pacienta tolik výhod, že se za žádnou cenu nechce uzdravit.Ale na druhé straně má takovýto přístup i hodně nevýhod. Strnulost vzorce chování nás připravuje o nové možnosti, které zůstanou navždy nevyužité. A může se stát, že ztráty budou nakonec větší než zisk. Kdybychom se např. vzdali svého stavu deprese, museli bychom převzít zodpovědnost a začít něco dělat se svým životem.
Nemoc jako blud
Dalším možným přístupem je dívat se na nemoc jako na iluzi. Při každém onemocnění najdeme centrální téma, něco, co pacient vnímá nesprávně. Když najdeme určitý centrální blud u pacienta, a když můžeme najít tento centrální blud v homeopatické literatuře, potom můžeme na základě toho předepsat homeopatický lék. Můžeme to udělat i tehdy, když původní situace už dávno pominula, anebo v takovém případě, když ve skutečnosti ani nikdy neexistovala a je přítomná u někoho jen jako nezdůvodnitelný pocit „jako kdyby“, respektive blud.Myšlenka nemoci jako původního stavu souvisí s koncepcí nemoci jako bludu. Pacient se stále ještě mylně domnívá, že je v původní situaci. Nemoc můžeme rozeznat i v životní filozofii pacienta. Blud se projevuje například jako přesvědčení, že „všichni lidi jsou zlí“, nebo „nikdo mě nemá rád“. Zejména slova typu „vždy, nikdy, každý, nic“ atd. naznačují, že lidé jsou pod vlivem bludu. Zdá se jim, že jejich vnímání světa platí pro všechny a na vždy. V normách a hodnotách lidí se projevují jejich vlastní problémy.
Nemoc jako ochrana
Pochopení nemoci jako pokušení přímo souvisí s jejím vnímáním jako způsobu ochrany. Určitý postoj může chránit před nebezpečím a před strachem a poskytovat jistou míru ochrany. Takovýto postoj má svojí přitažlivost. Ale určité chování může sloužit také jako odpoutávající manévr. Například intenzivním ponořením se do práce v zaměstnání můžeme odsouvat řešení hlubšího problému, například krize v manželství. Někdy to vede v průběhu léčení k nečekaným překvapením. Vyléčením povrchového problému se odkryje hlubší problém, který se vynoří na povrch s plnou intenzitou. Pacientovi se přitom zdá, že se jeho stav namísto zlepšení ještě víc zhoršil.
Nemoc jako symbol
Z tohoto hlediska nemoc představuje symbolické vyjádření psychického problému. V příběhu staletí se tento pohled ujal a jeho projevy najdeme v mnohých zvratech: Leží mi to v žaludku, Uvízlo mi to v krku, atd. Mnoho lidí zažívá takovéto pocity. Například v rodině jsou neshody a to nám vyvolá žaludeční problémy. Zdá se, že problém nám leží v žaludku. U chroničtějších problémů však tento pohled není až tak lehké použít. Ale je možné symbolicky vnímat všechny nemoci. Dethlefsen o tom podrobně píše ve své knize Nemoc jako cesta.
Nemoc jako kulturní jev
V naší kultuře se považuje (považovalo) za nevhodné ukazovat smutek. Společenská konvence brání pláči, zvláště na veřejnosti. Dokonce se předpokládá, že i na pohřbu nejbližších příbuzných zůstaneme vyrovnaní a stateční. Lišíme se tím od jiných kultur, kde už zdaleka slyšíme naříkání a kvílení nad zesnulým, neboť se to považuje v této situaci za náležité. Z toho vyplývá, že vzorec chování vedoucí k zadržování smutku v sobě, je kulturní nemocí. Není náhoda, že tolik lidí v naší kultuře potřebuje lék Natrium muriaticum, pro který je charakteristický tento vzorec chování. Kultura akceptuje určitý druh chování a někteří, nebo dokonce mnozí příslušníci se jím řídí až do té míry, že to u nich vede k onemocnění.Kdybychom porovnali různé typy psychotických stavů v Evropě a Japonsku, zjistili bychom, že mnohé typy existují v obou kulturách. Ale je i mnoho typů psychóz, které najdeme jen v jedné nebo druhé kultuře. Přímo souvisí s určitými normami a hodnotami té které kultury.
Nemoc jako mýtus nebo pohádka
Na nemoc se můžeme dívat také jako na mýtus nebo pohádku. Vidíme tu opakování určitých motivů. Problémy lidí jsou jenom velmi zřídka jedinečné, vlastní jenom jim. Určitý problém je většinou problémem většího množství lidí. Mýty a pohádky jsou vyjádřením této skutečnosti. Když někdo rozezná svůj vlastní problémy v pohádce, může ho to velmi hluboko ovlivnit. Když je někdo nemocný, nemá vyřešený určitý problém. Prostřednictvím mýtu je spojený s celým lidstvem. A mýtus často i nabízí řešení problému, může skutečně pomoci. Ale mohli bychom říci, že to platí i obráceně. Když se někomu podaří vyřešit svůj vlastní problém, může tím pomoci vyřešit mytologický problém pro celé lidstvo. Je známo, že nejlépe umí pomoci při řešení určitého problému ti lidé, kteří ho sami měli, a úspěšně ho vyřešili. Nejlépe vycítí jeho podstatu a nejlehčeji odliší zásadní řešení od dočasných.
Nemoc jako tvorba nebo hra
V člověku vzniká určitý stav, a potom se okolo něj vytváří situace, která je s ním v souladu. Zde nejsou okolnosti příčinou onemocnění, ale naopak, člověk je původcem svojí nemoci a tvůrcem situace, ve které žije. Člověku se tak navrací jeho zodpovědnost. On sám se stává zodpovědným za svoji nemoc i svoji situaci. Ale ve schopnosti vytvořit nemoc je ukrytá i schopnost najít řešení. Člověk má moc změny, je schopný opustit staré problémy a vytvořit nové možnosti. Toto je úroveň, na které nemoci vznikají a na které dochází k uzdravení. Člověk vytváří, aby zažil. Dethlefsen ve své knize píše: Nemoc je cesta k dokonalosti. Campbell uvádí pěkný příklad. Jednou si mu stěžovala jedna žena se silnými bolestmi: Co mi to Bůh udělal? A on jí odpověděl: Ne, paní, sama jste si to udělala. Vy sama jste svým stvořitelem. Když ve svém nitru najdete to místo, kde jste to vytvořila, budete schopná to přijmout a žít s tím, dokonce z toho mít i radost, protože je to váš život. Tehdy tato žena pocítila hlubokou změnu ve svém nitru a její problémy se výrazně zmírnily. Koncepce nemoci jako tvorby přináší největší hloubku, vrací každému člověku zodpovědnost a tím i možnost vyléčení.